05 03 03 Kniha

O Slovanech úplně jinak

Antonín Horák

Jistě znáte filmy národních umělců, animátorů Hermíny Týrlové a Karla Zemana. Dobyly svět nejen vysokou uměleckou kvalitou, ale i technickou dokonalostí. K ní nemalou měrou přispěl kameraman Antonín Horák. A protože tento muž je nejen tvůrčí, ale i přemýšlivá osobnost, nelze se divit, že svůj volný čas vyplňoval velice pozoruhodnou činností – luštěním písma Etrusků a slabičného písma mykénské kultury. Pustil se tedy do luštění něčeho, na čem ztroskotali mnozí věhlasní učenci, neboť etruské písmo dlouho nikdo nerozluštil. U mykénských tabulek sice dosáhl určitého úspěchu britský badatel M. Ventris (1922-1956), ale podstatná část zůstává tajemstvím dávné minulosti.

Když A. Horák svého času přišel s tím, že se mu podařilo rozluštit etruské písmo a své tvrzení doplnil slovy,  že je „bez výhrad přesvědčen o správnosti svých úvah“, jevilo se to jako příliš fantastické. Ale jemu to dávalo smysl a pokračoval. Vědci sice zpočátku pochybovali, ale někteří pak přece jen uznali (a byli to i badatelé z akademické půdy), že na vývodech A. Horáka „něco je“. To „něco“ je ovšem objev mimořádného významu, totiž že „tvůrci“ písma byli – Slované! A. Horák dokazuje, že všechny znaky dosud neznámého písma dávných civilizací mají slovanskou akrofonii, takže jde o písmo slovanského původu!

Knihu O Slovanech úplně jinak vydalo vydavateľstvo Lípa. Knihu si môžte zakúpiť na www.wmmagazin.cz.

Vynález písma na principu akrofonie

U tohto původního slabičného písma z doby neolitické všechny znaky zobrazují předměty a pojmy zemnědělského životního stylu, takže je mohli vytvořit zase jen zemědělci neolitičtí. A že tyto znaky jsou odvozeny z  názvů praslovanských, znamená to, že Nneolitikové byli národnosti praslovanské.

Nejdokonalejším sdělovacím prostředkem neolitických rolníků byla jejich mluvená řeč. Ale jak zaznamenat zvuky lidské řeči? Byly známy pouze obrázky, ale ty žádné zvuky nevydávají. Podívejme se, jakým geniálním nápadem na to šli ti obyčejní rolníci, aby donutili obrázky opravdu promluvit. Ukážeme si to na znacích právě písma kréto – mykénského, které si Neolitikové donesli z Orientu.

Pisatel by chtěl zaznamenat třeba slůvko svého jazyka „já“. A že to byl rolník, znal postroj tažného dobytka, jehož praslovanský název zněl tehdy „j á r a m“ (dodnes srch. „járam“, čes. „jařmo“). Nakreslil tedy jeho obrázek velmi zjednodušeně a dostal tento výsledek:

Podmínkou ovšem je, že ten obrázek se nesmí číst celým názvem „járam“, nýbrž pouze první jeho slabikou „já-“ a koncovka názvu „-ram“ se zamlčí. Právě v tom je ten vtip, že zamlčením koncovky přestává být kresba konkrétním předmětem zvaným „járam“ a stává se jen abstraktním  z v u k e m  „já“! Toto slůvko je v praslovanštině pisatele osobním zájmenem první osoby jednotného čísla „já“ (něm. „ich“), takže tím obrázkem jařma označil pisatel vlastně sám sebe, což by ani jinak nešlo obrázkem vyjádřit.

V jiném případě ke znaku v podobě jařma připojí pisatel další znak, třeba obrázek stromového roubu. Název roubu zněl tehdy v praslovanštině „maljáz“ (dnes srch. „mljáz“), který se samozřejmě čterovněž pouze první slabikou „ma-“ a tím dostaneme tento pozoruhodný efekt:
 
 

 
Čili pomocí dvou obrázků různých předmětů „ jařmo + roub“ zaznamenal pisatel zcela odlišné slovo  „ j á m a “, které s předměty zobrazenými vůbec nesouvisí. Ta souvislost není totiž obrazová, nýbrž pouze  z v u k o v á, odvozená z názvů předmětů. Právě v tom spočívá celý geniální vynález „mluvících obrázků“, který nazýváme dnes  p í s m e m .

Znakům písma se nesmí přiřazovat žádný význam obrazový, jak je tomu u ideogramů, které vyjadřují jen to, co zobrazují. Například znak v podobě jařma nikdy neznamená „ujařmení-zotročení“, ani podobné pojmy, je to pouze zvuk „já“ a už vůbec nic jiného.

Písmo jednou takto zavedené asi před 12 000 lety v Orientě, šíří  od té doby dodnes informace a vzdělanost i dorozumění mezi národy celé zeměkoule, kromě toho i chrámové mýty, náboženské ideologie a sílu mocných. Může ho být ovšem zneužito i pro šíření nenávistí a zla, válek a ničení. Prostí neolitičtí rolníci si snad ani nebyli vědomi toho, že přivedli na svět epochální vynález. Byla to asi pro ně jen kratochvílná hříčka, již se bavili ve volném čase, když na poli nebylo práce nebo v zimě. Za zneužití písma k nekalým účelům ovšem nemohou.

Základní princip pravého fonetického písma, spočívající v tom, že obrázky předmětů se čtou pouze začátečními slabikami (později hláskami) jejich názvů v jazyce pisatelů, byl v průběhu dějin zapomenut a jiné kmeny jen písmo napodobovaly. Teprve v minulém století při studiu abecedy fénické byl znovu objeven a dostal vědecký název posazený do klasické řečtiny jako:

a k r o - p h o n i a ,

podle řec. „akros“ (okraj-začátek) a „-phóné“ (zvuk-hláska).

Tohto názvu „akrofonie“ budeme v dalším často užívat a na tento princip se odvolávat, neboť nám umožní přečíst i nejstarší nápisy z  doby neolitické, na tomto principu psané.

Nutno předem zdůraznit, že pro pravé fonetické písmo jiného principu na celé zeměkouli není, než právě  a k r o f o n i e !

Ukážka z knihy: O Slovanech úplně jinak od Antonína Horáka.

Antoní Horák - jeden z hostí v relácii:   Sloveni / Samova ríša v časti Netvízia JASPIS  »